Česká a československá vlajka
Historické symboly Českých zemí
Symboly Národní rady Československé a Československých legií 1914-1918
Československo 1918-1939
Čechy a Morava 1939-1945
Československo 1945-1992
Česká republika 1990-1992
Česká republika 1993
Prameny
Stříbrný dvouocasý lev se jako symbol Českého království objevuje nejpozději na počátku 13. století, pravděpodobně ale již od poloviny století předchozího. Jeho nejstarší vyobrazení nacházíme na jezdecké pečeti z 1213. Na ní není vidět počet ocasů, dvouocasého lva tedy spolehlivě dokládá až pečeť z 1247. Souběžně s ním byla v první polovině 13. století používána i původní "přemyslovská" plaménková orlice. Moravská (doložena 1272 - znak města Znojma) a slezská (odvozená z erbu vratislavského knížectví) orlice pocházejí ze stejného období. Šachování moravské orlice bylo polepšeno privilegiem císaře Fridricha III. v 1462 na červenozlaté. V době husitské revoluce se rozšířilo užívání symbolu kalichu (prvně na pečeti Jana Žižky 1420).
Od 15. století jsou známy červené české prapory s bílým lvem. Od 19. století se častěji užívaly zemské barvy odvozené ze zemských znaků zemí Rakouské monarchie. Bíločervené barvy se objevily například na pražských barikádách v roce 1848. Na Moravě se používala žlutočervená bikolóra odvozená od polepšeného znaku. Tuto vlajku hájili spíše Moravští Němci, zatímco Moravané dávali přednost bíločervenomodré trikolóře. V publikacích vydaných v 19. století se jako moravské barvy uvádějí také kombinace žlutočervenomodrá. Slezsko pak bylo reprezentováno bikolórou žlutočernou.
Plaménková orlice
Polepšený znak Moravy 1462
Vlajka Moravských Němců
Vlajka Slezska
Dne 28. září 1914 (dle našeho kalendáře 11/10) složili první českoslovenští dobrovolníci v Rusku přísahu na první československý vojenský prapor. Jeho líc byl tvořen bíločervenou bikolórou. V jejím středu se nacházela svatováclavská koruna. Rub byl tvořen bílomodročervenou trikolórou - všeslovanská, ale i ruská a slovenská vlajka. V roce 1915 byl líc praporu doplněn čtyřmi zemskými znaky. Slovenské trojvrší bylo ještě zelené a kříž zatknutý do zlaté korunky. O den později 12. října složila přísahu na červenou korouhev se stříbrně vyšitým lvem i první česká rota "Nazdar" ve Francii. Základem listu praporů později vznikajících jednotek byla bílá a červená barva kombinovaná s lipovými ratolestmi, svatováclavskou korunou či husitskými symboly. Často se objevovala i sokolská symbolika (letící sokol jako hrot žerdi či hesla Tužme se, Kupředu, zpátky ni krok!). Nejčetnější však bylo zpodobnění českého lva ať již se štítem či bez něj. Ten (stejně jako obě orlice - moravská a slezská) se v této době zobrazoval "revolučním způsobem", tj. bez korunky. Různé kombinace čtyř zemských štítů daly vzniknout "sdruženému odbojovému znaku", z něhož se v 1918 vyvinul "legionářský odznak" E. Purghardta a L. Strimpla. Od té doby používaný na všech pokrývkách hlavy příslušníků legií a stejně tak i na nejnovějších praporech. V roce 1918 také začíná pronikat na listy praporů i modrá barva, hlavně v souvislosti se zapojením amerických Slováků do odboje. Tento vliv měl i za následek nahrazení původní zelené barvy slovenských kopců modrou. Oficiální československou odbojovou vlajkou byla však nepřetržitě bíločervená bikolóra.
Od 1918 začala Národní rada Československá používat čtvrcený francouzský štít, kde se objevily nejen znaky Čech, Moravy a Slezska, ale i svazek Svatoplukových prutů jako symbol jednoty republiky. Moravská orlice se zde objevila s původním červenobílým šachováním a ze všech čtyř znaků byly odstraněny korunky. Autorem byl Čechoameričan Rudolf Růžička. Vlajka NRČS byla poprvé publikována v září 1918. Iniciály ČS byly insigniemi italských a francouzských legií. Modré pole pak mělo symbolizovat slovenské trojvrší. Autorem byl generál Milan Rastislav Štefánik. Po Štefánikově návštěvě u legií v Rusku se tato vlajka koncem 1918 začala používat jako válečná. V zmíněném materiálu je uvedena i bíločervená bikolóra jako vlajka vznikajícího státu. Ta poprvé zavlála již 18. října na domě T. G. Masaryka ve Washingtonu.
Původní prapor České družiny 1914
Prapor České družiny - rub 1914
Prapor České družiny se znaky 1915
Legionářský odznak 1918
Znak a vlajka Československé národní rady 1918
V prvních dvou letech samostatné existence bylo Československo reprezentováno starou zemskou bíločervenou bikolórou. Za pozornost stojí nařízení ministra pro Slovensko Vavro Šrobára č. 1007/1919 ze dne 28. února 1919. Toto nařízení výslovně povoluje používání bílomodročervené slovenské trikolóry vedle vlajky bíločervené. Dne 19. května 1919 bylo vydáno vládní nařízení č. 300, kterým byl dosavadní český znak prohlášen státním znakem Československa "až do konečné úpravy státního znaku". Dne 6. října 1919 ministr Šrobár povolil na Slovensku užívání legionářského znaku vzhledem k záporným ohlasům na předchozí nařízení.
Na základě iniciativy univerzitního profesora G. Friedricha vznikla 7. listopadu 1918 znaková anketa, v dubnu přejmenovaná na Ústřední znakovou komisi. Již na první schůzce byl přijat český znak jako malý státní znak. Koncem ledna předložil J. Kursa několik variant čtvrceného znaku (až na svazek prutů a korunky shodný se znakem ČSNR). V dubnu 1919 se komise shodla na nutnosti zavést tři znaky - malý, střední a velký. Vyvstal také problém znaku Podkarpatské Rusi, která nebyla historickým územím a neměla tedy ani žádný znak. Ten vznikl až na jaře 1920. Ve znaku se G. Friedrichovi podařilo spojit symboliku obou národů žijících v tomto regionu (ukrajinské barvy modrá a žlutá s červeným medvědem). Vyřešení koncepce se vleklo hlavně z důvodů politických. Zatímco ministerstvo vnitra trvalo na již schváleném a používaném malém znaku, slovenská strana požadovala, aby v každém znaku byl oceněn význam Slovenska. Otázka malého znaku byla nakonec vyřešena tak, že na hruď byl umístěn slovenský znak. Všem heraldickým figurám se také vrátily korunky (nazývané však čelenkami). Na velkém státním znaku se navíc objevily i znaky Těšínska (zlatá orlice), Opavska (polcený červenobílý štít) a Ratibořska.
Na sklonku jara 1919 vytvořila Ústřední znaková komise zvláštní subkomitét pro vlajku.
Paralelně vznikla v květnu i skupina navrhovatelů v Uměleckém sboru při Památníku odboje. Ti reagovali na požadavek mjr. Chalupy z MNO zpracovat návrhy na vojenské prapory a státní vlajku. Bylo vytvořeno 32 návrhů, včetně vlajek služebních, válečných ad. Tyto návrhy byly v červenci 1919 předány komisi pro tvorbu státních symbolů. Ta mezitím zamítla uzákonění bíločervené vlajky kvůli její shodnosti s vlajkou Polska a vzdálené podobě s vlajkou Rakouska. V červnu 1919 bylo rozhodnuto o rozšíření o další barvu. Jako nejvhodnější se zdála být modrá, třetí slovanská barva, ale i barva slovenská a navíc barva štítu moravského znaku. O barvách bylo tedy rozhodnuto, zůstal již jen problém jejich seskupení. Pruhové uspořádání bylo zamítnuto vzhledem k možnosti záměny s podobnými vlajkami (Francie, Kostarika, Thajsko, Nizozemí, Jugoslávie, ...). Zbývalo tedy jediné řešení - umístit na bíločerveném listu modrou barvu v podobě heraldické figury. Po četných pokusech byl vybrán klín jako jedna z nejstarších figur české heraldiky a zároveň symbol slovenského trojvrší. Dne 4. července předložil J. Kursa komisi několik návrhů státní vlajky.
V říjnu 1919 byl veřejnosti jeden z těchto návrhů státní vlajky představen. Byl tvořen pruhy bílým a červeným, mezi něž byl vsunut modrý klín, sahající do jedné třetiny délky vlajky. O měsíc později byl tento návrh předložen ke schválení Národnímu shromáždění. To ale tento návrh odmítlo, stejně jako většina veřejnosti. Dne 24. ledna 1920 komise rozhodla o protažení klínu do poloviny vlajky a návrh tak definitivně porazil verzi s "minivlajkou" amerických Slováků.
Dne 29. února 1920 bylo rozhodnuto zákonem č. 121 o státních barvách bílé, červené a modré. Dne 30. března 1920 v 18:45 pak poslanci Národního shromáždění Republiky československé schválili zákon č. 252, který upravoval podobu státní vlajky, tří státních znaků a státní pečeti. Nejčastěji používaný malý státní znak byl nošen na stejnokrojích od vojína po generála a plně vystihoval jednotný charakter státu. Střední znak používala některá ministerstva, vyšší soudy, četnictvo a policie. Velký znak byl vyhrazen prezidentu republiky a Národnímu shromáždění.
Zákonem č. 316 z 15. dubna se státní vlajka stala i vlajkou námořní. Vlajka československých vojenských plavidel byla definována až vládním nařízením č. 123 z 20. srpna 1930. Šlo o státní vlajku s malým státním znakem v horním rohu u žerdi.
Státní vlajka 1918
Návrh Jaroslava Kursy 1919
Návrh s vlajkou Amerických Slováků 1920
Velký, střední a malý státní znak 1920
Státní vlajka 1920
Vlajka československých vojenských plavidel 1930
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se nadále oficiálně používala vlajka s klínem. Problematikou změny státních symbolů se již od podzimu 1938(!) zabývali odborníci na Ministerstvu vnitra, ale teprve po protestech státního tajemníka K. H. Franka byla k této otázce v létě 1939 svolána meziministerská porada. Zde se objevil návrh o možnosti našití bílého kruhu s hákovým křížem do středu modrého klínu (vzhledem k nespotřebovaným zásobám starých vlajek). Tento návrh byl odmítnut s poukazem na výnos říšského protektora z 16. srpna 1939, který stanovil vyvěšování vlajky protektorátní vždy s vlajkou Říše, a tak byla zažehnána diskreditace naší vlajky nacistickým symbolem, jak to požadovali čeští fašisté z organizace Vlajka. Po právní stránce bylo toto stanovisko podpořeno výnosem z 23. září, který zakazoval českým politickým organizacím používat hákový kříž jako výlučného symbolu Říše. Návrh bíločervené bikolóry neprošel z formálních důvodů jako "povyšování" Čech nad Moravou a stále se vracející argument podobnosti s vlajkou polskou. Skutečným důvodem pak bylo užívání této vlajky již zmíněnou Vlajkou. Říšský protektor postupně odmítl několik návrhů. Dne 7. září navrhl heraldik Karel Schwarzenberg vlajku bílomodročervenou, ani zúžení modrého pruhu pro odlišení od slovenské vlajky však Němcům nestačilo, a tak nakonec tento heraldik navrhl vlajku v barvách podle ústavy z 1920 - bíločervenomodrou trikolóru. Vlajka s klínem byla i nadále používána československou zahraniční reprezentací a československým zahraničním vojskem. Na jejich stejnokrojích byl pak i nadále používán malý státní znak. Po osvobození opět zavlály vlajky s klínem i na našem území.
Dne 1. září 1939 vyšlo vládní nařízení č. 222 (s platností od 10.října), které stanovilo nejen vlajku, ale i znak menší a větší (formulace poukazovala na neexistenci suverénního státního symbolu - velkého státního znaku). Menším znakem se stal prostý český lev, větším pak čtvrcený štít se dvěma českými lvy a dvěma moravskými orlicemi.
Vlajka a větší znak Protektorátu Čechy a Morava 1939
Osvobození znamenalo návrat k předválečným československým symbolům. Ztráta Podkarpatské Rusi sice logicky předpokládala změnu středního a velkého znaku, k té ale nikdy nedošlo. Střední státní znak se, ač nezrušen, přestal používat. Velký znak byl pak běžně užíván parlamentem a prezidentem (na jehož standartě zůstal až do 1960). Nachází se například i na Ústavě 9. května z 1948. V padesátých letech se začalo uvažovat o doplnění státních symbolů o symboly proletářského internacionalismu, jako by nestačilo úředně zavedené společné vyvěšování vlajky československé a sovětské či rudé.
Vládním nařízením č. 29 z 16. října 1955 byla pozměněna vlajka vojenských plavidel, kdy byl malý státní znak nahrazen červenou pěticípou hvězdou se lvem z malého státního znaku (souviselo to se změnou čepicových odznaků (1953, resp. 1954), kdy dříve užívaný malý státní znak byl nahrazen tímto emblémem).
V roce 1960 rozhodlo ÚV KSČ na základě osobní iniciativy prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného, že v naší zemi už došlo k vybudování základů socialismu. Tento fakt měl být potvrzen nejen změnou názvu (nyní Československá SOCIALISTICKÁ republika), ale i změnou státních symbolů. Nová ústava naštěstí potvrdila článkem 110 Ústavního zákona č. 100/1960 resp. zákonem č. 163/1960 (17. 11. 1960)) platnost státní vlajky v nezměněné podobě (takže nebyla "vylepšena" symboly socialismu jako třeba v Jugoslávii či Albánii) a současně zrušila platnost vlajky vojenských plavidel z 1955. Zároveň zavedla nový (a jediný) státní znak. Ten byl tvořen neheraldickou pavézou (štít husitské pěchoty) s českým lvem bez korunky, která byla nahrazena červenou zlatě lemovanou hvězdou. Na jeho hrudi se objevil neheraldický symbol Slovenska (hořící vatra na hoře Kriváň - symbol Slovenského národního povstání 1944). Autorem znaku byl M. Hegar.
Po pádu komunistického režimu na sklonku 1989 vyvstala přirozeně otázka nových, demokratických symbolů. Podoba federální vlajky byla nesporná, složitější to bylo s náhradou za socialistický státní znak. Už 23. ledna předložil čerstvě zvolený prezident Václav Havel parlamentu návrh velkého znaku Československa a malých znaků obou republik. Na tomto návrhu spolupracoval i Jiří Louda, pozdější autor znaků samostatné ČR. Vzhledem k tomu, že otázka symbolů byla úzce spjata s problémem názvu společného státu, rozhořela se okamžitě ostrá diskuse.
Odpor odborníků vyvolal hlavně nešťastný nápad umístit na přední štítek velkého znaku moravskou orlici (ten byl doplněn na původní návrh Jiřího Loudy právě Václavem Havlem). Zdůvodnění tohoto privilegovaného postavení jako motivu spojující český a slovenský národ s poukazem na první historický útvar na obou územích (Velkomoravskou říši) mělo zásadní nedostatky. Velká Morava byl útvar předheraldický a nemůže tak býti reprezentován znakem o 400 let mladším. Narůstající nesouhlas veřejnosti i odborníků vyřešilo předsednictvo Federálního shromáždění ČSSR svoláním porady expertů z celé republiky na 5. únor 1990. Vzniklá komise neměla za úkol posoudit došlé návrhy, ale odborně posoudit prezidentský návrh a doporučit ústavněprávním výborům obou sněmoven způsob řešení vzniklé situace. Většina jejích členů doporučovala návrat k malému státnímu znaku z roku 1920 a stanovení velkého ze znaků všech historických zemí. Přítomní slovenští experti odmítli malý znak jako čechoslovakistický a trvali neheraldicky na 50 procentech plochy federálního znaku pro Slovensko, čímž dali zároveň najevo dualistický přístup k budoucímu uspořádání federace. Odborná debata se tak posléze soustředila na možnost vyřešení tohoto nekompromisního požadavku. Z heraldického hlediska byly jen 2 možnosti. Štít polcený či čtvrcený. Esteticky se většina přikláněla k štítu čtvrcenému, polcený se naopak jevil jednodušší. Rozhodujícím argumentem proti polcenému znaku byl fakt, že by tak polovina československého znaku byla totožná s historickým znakem Maďarska (ke kterému se země navíc 3. července 1990 vrátila), což bylo státoprávně neúnosné. Otázka symbolů České a Slovenské republiky byla přesunuta do kompetencí jejich národních rad (parlamentů). Tím se odsunulo i jednání o federálních symbolech, které museli vycházet ze spojení symbolů obou republik. Jednání o federálním znaku pokračovalo 14. března 1990. Při konečném řešení však nebylo přihlédnuto k možnostem umístění obou čtvrcených znaků (českého a federálního) do gotického štítu. Obecně totiž platí zásada, že systém znaků, kterým český, slovenský a československý znak byl, má mít stejné typologické štíty (což bylo - byť trochu nešťastně - dodrženo v případě znaků českých). Federální symboly byly zavedeny ústavním zákonem 102/1990 ze 20. dubna 1990.
Autorem výtvarného provedení dle návrhů Jiřího Loudy se stal Josef Skalník.
Vlajka plavidel ozbrojených sil Československé republiky 1955
Vlajka plavidel ozbrojených sil Československé republiky 1955 dle přílohy vládního nařízení
Znak Československé socialistické republiky 1960
Znak České a Slovenské federativní republiky 1990
V souvislosti s federalizací Československa v roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Bylo navrhnuto zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku českého státu. Vzhledem k sovětské invazi v srpnu 1968 byly návrhy definitivně připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány návrhy odložily, a tak první vlajku a znak dostala tato součást československé federace (od 6. března již bez přívlastku socialistická) až 13. března 1990.
Dne 26. ledna 1990 přikázalo předsednictvo České národní rady projednat ve výborech ČNR návrh rezidenta ČSSR Václava Havla na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky. Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. První v později schválené podobě, druhý byl tvořen lvem, který nesl na prsou polcený štítek s polovinou moravské a polovinou slezské orlice. Autorem byl J. Dolejš a obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. Návrh byl projednáván ve výborech ve dnech 13. - 15. února. Vzhledem k různým názorům na podobu znaku uložila ČNR 20. února 1990 výborům nové projednání návrhu a předložení shodného stanoviska na příštím zasedání ČNR. Téhož dne rozhodla porada předsedů výborů ČNR o tom, že bude ve výborech projednán návrh, aby ČR používala malý a velký znak. Článek 1 nového návrhu (2.3.) obsahoval již popis obou znaků. Velký byl popsán jako čtvrcený se znaky Čech, Moravy a Slezska. Malý jako prostý český lev. Používání jednotlivých znaků i vlajky upravoval návrh dalšího zákona. Oba zákony byly posléze projednány ve výborech ve dnech 5. - 7. března 1990. Výbory doporučily návrh ústavního zákona ke schválení s úpravou spočívající ve vložení nového článku o státní hymně ČR. Návrhy na změnu vlajky (přidání modré barvy či znaku) nezískali dostatečnou podporu. Druhý návrh byl pozměněn tak, že umožňoval používání znaku a vlajky i jednotlivým občanům a zároveň nevyžadoval společné vyvěšování české a československé vlajky. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Oba zákony byly schváleny ČNR 13. března 1990. Protože i po úpravách byly kresby znaků odlišné od kresby návrhu federálního znaku, vyslovila ČNR souhlas, aby novou podobu znaku namaloval J. Skalník. Ta byla 17. dubna prodiskutována v odborné komisi a o týden později v definitivní podobě předložena ČNR.
Na fotografii níže je patrné užití federální a české vlajky (i znaku) ve volebních místnostech při volbách v roce 1990.
Velký a malý znak České republiky 1990
Po volbách v roce 1992, které jednoznačně poukázaly na nemožnost společného soužití Čechů a Slováků ve společném státě (na Slovensku neexistovala strana, která by ve svém programu dříve či později nepožadovala plnou samostatnost Slovenska), se odborníci začali zabývat otázkou nových státních symbolů pro obě vznikající republiky. Prosté převzetí dosavadních symbolů federálních republik bylo možné jen v případě znaků, obě národní vlajky měli totiž na mezinárodním poli své "dvojníky". Česká ve vlajce polské a slovenská ve vlajce ruské. A tak se objevil problém vlajky, kterým se předchozí tvůrci státních symbolů zabývali naposledy před více než 70 lety. V případě české vlajky to byl dokonce problém úplně stejný: jak upravit historickou bikolóru a odlišit ji tak od vlajky polské. Otázka podoby státních symbolů se nezačala řešit v již existující heraldické komisi při ČNR, ale v české vládě. Ta projednala 29. července 1992 ideový nástin návrhu ústavy ČR, jak ho předložil Jan Kalvoda. Ministři školství a kultury byli pověřeni předložením návrhů nových státních symbolů na další schůzi. K tomu došlo 19. srpna 1992, kdy byl předložen dvanáctistránkový materiál zpracovaný J. Kabátem a P. Piťhou a nazvaný Státní symboly ČR. V návrhu byly rozebírány dvě varianty: symboly pro případ rozdělení ČSFR a pro případ zachování nějakého typu společného státu. Vlajka v případě rozdělení měla být buď bíločervená nebo bíločervená s blankytně modrým klínem sahajícím do jedné třetiny vlajky (pro odlišení od vlajky ČSFR při zachování historické návaznosti). V prvním případě měla být vlajka doplněna přemyslovskou orlicí či českým lvem. Materiál dále uvažoval o malém a velkém znaku. Malý znak měl být tvořen prostým českým lvem, českým lvem s moravskou a slezskou orlicí v srdečním štítku či naopak polceným štítem s orlicemi s českým lvem v srdečním štítku. Také v případě velkého znaku bylo předloženo několik variant. Předpokládalo se, že znaky samosprávných celků budou obklopovat zemské znaky (viz velký státní znak 1920) nebo malý státní znak. Některá řešení (hl. malý státní znak) připomínala návrhy z roku 1969. Materiál byl nepřehledný a jeho úroveň z heraldicko-vexilologického hlediska diskutabilní. V tomto směru se vyjádřila i předsedkyně heraldické komise Jiřina Pavlíková v dopise předsedovi vlády ČR. O tomto dopise informovala dr. Pavlíková na zasedání heraldické komise 11. září 1992. Během diskuse o úrovni materiálu bylo doporučeno přítomným poslancům změnit ústavní zákon o symbolech ČR (67/1990 Sb.) tak, aby česká vlajka již měla modrý klín a zároveň doporučila používání stávajících znaků ČR i po rozpadu federace. Na zasedání 23. října 1992 se přítomní seznámili s návrhem textu ústavního zákona o státních symbolech ČR od K. Müllera. Na popud přítomného ministra školství byla navrhnuta varianta s blankytně modrým odstínem klínu a bylo provedeno několik dalších úprav. Do příští schůze měli Aleš Brožek a Jiří Louda vypracovat důvodovou zprávu k zákonu. Schůze se konala 6. listopadu 1992. Členové komise schválili návrh Zbyška Svobody o vložení paragrafu, který by stanovil státní barvy (bílou, červenou a modrou) a definitivně odmítli variantu s blankytně modrým klínem. V důvodové zprávě se pro zachování vlajky s klínem objevily následující argumenty: Modrá barva klínu je převzata nejen ze znaku slovenského, ale i moravského. Za války byla vlajka s klínem vlajkou státu, jehož zpočátku převážně čeští vojáci bojovali proti nacismu. V období totality byla tato vlajka chápána jako symbol národní a státní suverenity, což se projevilo v letech 1968-1969 jednoznačným užíváním vlajky československé především na území historických zemí, zatímco na Slovensku v 1989 již převažovaly prapory slovenské. Slovenská republika přijetím ústavního zákona vědomě tuto vlajku odmítla a zavedla jinou. Zánikem ČSFR přestává existovat i její vlajka, kterou je tak možno považovat za uprázdněnou a Česká republika jí má plné právo akceptovat.
Komise následně vyzvala výtvarníky Herčíka, Přikryla, Čecha a Loudu, aby zaslali do 23. listopadu do ČNR své návrhy výtvarného řešení státních symbolů. Po oznámení v tisku označili slovenští poslanci tento čin za pokus o přivlastnění si něčeho, co České republice nepatří a Jozef Prokeš navrhl vložit do ústavního zákona ČSFR o zániku federace klausuli o zákazu používání státních symbolů ČSFR či symbolů jim podobných a s nimi zaměnitelných. Aby se nezkomplikoval pokojný zánik federace, byl 25. listopadu 1992 tento zákon i s pozměňovacím návrhem schválen. Následně se rozhořela debata o právu České republiky na vlajku s klínem. Tohoto práva se zastal i čelný slovenský heraldik J. Novák. I česká veřejnost a poslanci se stále více přikláněli k tomuto návrhu. Jen česká vláda, vystupující vstřícně vůči Slovensku byla ochotna k dílčím korekturám (změna odstínu či délky klínu). Na schůzi heraldické komise 11. prosince 1992 byla vybrána výtvarná stylizace J. Loudy. Po schválení ústavy ČR schválila ČNR následující den, tj. 17. prosince 1992 zákon o státních symbolech (3/1993), a to jednomyslně. Státní symboly naší vlasti tak dnes tvoří malý a velký státní znak (malý znak má nyní gotický štít namísto předchozího (1990-1992) francouzského), státní barvy, státní vlajka (bývalá vlajka československá v nezměněné podobě), standarta prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.
Vládní návrh malého státního znaku 1992
Vládní návrh malého státního znaku II 1992
Malý znak České republiky 1993
deník Právo 3.dubna 2000
časopis Vexilologie 39, 75, 78-81, 91, 94, 106, 111
Česká státní a vojenská symbolika, Zbyšek Svoboda
Lexikon vlajek a znaků zemí světa, Aleš Brožek
Vexilologie-učební texty vysokých škol, Prajdl-Zálabský
Vlajky a znaky zemí světa, 3.vydání, Ludvík Mucha
Petr Holas
zpět